Materializmuz plus otroctví aneb otroctví materializmu – materiální otroctví.
Úzce souvisí s předchozím pojednání a nebo mu dokonce předchází i když je zaznamenáno lineárně později.
Existuje několik stavů zotročení:
- fizické, je vynuceno násilnými prostředky, které neskrývají svůj účel. Toto je u lidí spojováno s černými otroky v Severní Americe leč skutečnost je taková, že daleko víc otroků bylo v dějin obchodováno z řad Slovanů. Ale to zdá se bylo a vlastně stále je dle určitých kruhů západní společnosti celkem v pořádku. Vždyť to byli a jsou pohané a potřebují přece zcivilizovat.
- Otroctví víry, je již sofistikovanější i když prvek strachu z trestu je ještě důslednější, protože trestající je nepostižitelná entita (bůh) a trest (muka pekelná) je přesouván do neurčité vzdálenosti v čase. Vyjímku tvořili tzv. kacíři, kteří tento podvod prohlédli a nehodlali si toto prozření nechat jen pro sebe.Tyto tresty byly exemplárně drastické kvůli odstrašujícím účinkům. Po mučení následovalo upálení zaživa. Většina lidí tak jako i ve třetí ůrovni netušila, že je zotrčována.
- Otroci v této úrovni vůbec nevnímají své zotročení, protože jejich okovy jsou utkány z krásných a líbyvých slůvek, které jsou zabaleny v barevných a voňavých krabičkách. Leč obsahem těhto úžasných balíčků je jen smrduté lejno. Toto otroctví bylo dotaženo k takové dokonalosti, že otroci jsou schopni a hlavně ochotni své otrokáře bránit i za cenu vlastního života. Tito lidé netuší, že jsou otroky a když jim to řeknete tak vás začnou nenávidět, protože jim chcete vzít jejich milovaný sen. V této ůrovni jsou ovšem obsaženy i všechny předchozí úrovně.
- V této úrovni člověk dochází k prozření a uvědomění si svého údělu a pochopení sebe sama. Zbavení se materiálních okovů znamená zbavení se i okovů duchovních. Před člověkem se otvírá tera inkognita, kterou je třeba poznat, protože nic jiného nelze jen snad se vrátit zpět, ale to každý prozřivší nejen, že zavrhne, ale ani jej to nenapadne. A tady se dostávám k bodu kdy je jasné, že materiální a duchovní svoboda jsou v kontinuu. Jedno bez druhého prostě nemůže fungovat.
A teď navážu předchozím pojednání:
Jak dosáhnout materiální svobody a co to vlastně je ta tolik vzývaná materiální svoboda?
A lze vůbec na ůrovni materialismu dosáhnout podstatné a trvalé svobody?
To je otázka, která mne napadla při návštěvě Kauflandu. Novodobého chrámu konzumu. Vím, že jesou honosnější konzumochrámy, ale pro inspiraci to bohatě dostačuje. Ve společnosti, která si říká „vyspělá civilizace západního typu“, které mimochodem dochází nejen dech, ale vlastně úplně všechno, je, nebo měla by být, tato otázka tou nejzákladnější. Pominemeli otézky našeho ducha a duše, které však spolu s totuto neoddělitelně souvisí. Tak jako ostatně vše. Řekl bych, že položením si této otázky začíná, svým spůsobem, cesta za určitým základním druhem osvobození.
Takže, co to je materiální svoboda.Musím předslat, že veškeré informace zde uvedené jsou pouze můj názor.
Materiální svoboda: Naprostá většina lidí si zatím představuje, materiální svobodu jim přinese hromadění. Ať už čehokoli. Zkuste se zamyslet nad tím, co se v takovém člověku, který zasvětil svůj život hromadění a hlavně ododanosti majetku, vlastně děje? Jeho mysl, pozornost je permanentně upřena pouze jedním směrem, z kteréhož důvodu není schopen vnímat nic a hlavně nikoho kolem sebe. Jeho život se stává šedou pustinou do, které však paradoxně nehodlá nikoho vpustit. Důvod zpočívá ve strachu, že by ten někdo po něm něco chtěl. Nehodlá se s nikým a o nic dělit. Nevztahuje se to pouze na materiální věci. Patří sem i osoby se kterými, většinou jen nerad, sdílí své soukromí. Byť jen velmi omezeně. Nikomu nevěří, protože způsoby jakým nabyl majetek nebývají zrovna moc košer a čím více toho majetku je tím jsou spůsoby tvrdší až krvavé. Ta nedůvěra pramení z přesvědčení, že „všichni myslí tak jako on“. Podle sebe soudím tebe.
Pro mne to znamená, že v zájmu své pomyslné materiální svobody se uvrhnul do toho nejtěžšího otroctví. Majetek nikdy nikoho neosvobodil. Ten pouze svazuje.
Na druhou stranu osvobezení se z područí majetku nutně neznamená se tohoto majetku vzdát. Majetek sám o sobě není problém. Problém nastává v okamžiku kdy na tomto majetku bytostně lpíme a nedovedeme si představit, že by sme o tento majetek přišli. Toto lpění, a nemusí to být jen hmotné statky, je schopna nás dovést do stavu kdy klidně a bez velkého rozmýšlení zaprodáme svou duši zlu. V tomto okamžiku opravdu nastává problém. Napřed pro okolí tohoto zaprodance a posléze i pro něho samotného. V prostředí vesmírné kauzality, která se na tyto osoby vztahuje tak jako na každého jiného jež nepochopil podstatu tvoření, se tato nevyváženost nutně musí odrazit na energetické úrovni. Troufám si tvrdit, že téměř každý poznal ve svém okolí takového člověka a možná zaznamenal, že takzvaný poločas rozpadu jeho osobnosti a těla byl velmi krátký a byl zdraví nepevného i když se snažil žít „zdravě“. Cvičení a tzv. zdravá strava je sice schopna tento rozpad poněkud oddálit, ale konečný rozpad v poměrně nízkém věku je neodvratný.
Zkusím na to jít jinak. Takový člověk nezná pocit trvalého štěstí. Není schopen se k němu dopracovat. A tak se tento deficit snží nahradit dočasnou spokojeností z povrchních stimulů.
Teď mne napadá, že toto je posuzování, sice neadresné, ale přesto posuzování.
Uvědomíme li však co činíme a hlavně není li náš záměr v negativním spektru, může takovéto posuzování pozitivní vliv.
Nejpodstatnější v našem konání je záměr z kterého naše konání vychází. A náš záměr vychází z úrovně našeho myšlení ( úrovně vědomí ). Těžko můžeme očekávat od člověka jehož vědomí je pod úrovní 200, nějaké pozitivní myšlenky, které by mohly podporovat na první pohled pozitivní záměr.