Proč si stále stěžujete?
Neustále na něco poukazujete: ten s chová tak a ten zas onak, to je takové a to je makové. A většinou reagujete na to, co je vám předkládáno zvenčí. Jako by ste neměli vlastní názor. Jako by ste ani neměli duši.
Když se vám nelíbí co se děje, jak se k vám chovají a co říkají tak je zřejmě někde něco jinak než by mělo být. Jenže ta chybka je ve vás, nikolivě ve světě jenž vás obklopuje. Ten vám jen ukazuje co je třeba změnit. Je to asi takto:
Je zřejmé, že zdaleka ne všichni z tohoto obrázku pochopí co je sdělováno. Můžeme se o tom bavit, můžeme si vyměňovat názory, ale dokud nedojde k vnitřnímu prožitku daného, tak to bude pouze rozhovor dvou myslí klouzající po povrchu, z nichž jedna bude přesvědčovat samu sebe o tom, že přece ví o čem je řeč.
Tím rozhodně nechci říct, že je taková komunikace naprosto zbytečná. Pomůže li byť i jen jedné bytosti v porozumění a prozření, pak je to jako záchrana světa.
Pokud se vám něco nelíbí, změňte to. Ale nesnažte se to změnit tak, že budete bojovat se světem. To by byl pád na úroveň důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha. I když i to je lepší než apatie, sebeobvnování či strach.
Takový boj je předem odsouzen k nezdaru. Tak jako ostatně každý boj. Protože v podstatě bojujete sami se sebou tak jako dotyčný rytíř, byť by byl jakkoli důmyslný neseznal,, že bojuje pouze se svými vnitřními přízraky.
Když prohlédnete a vzápětí se rozhlédnete tak zjistíte, že svět je plný důmyslných rytířů, kteří však si nevidí ani na špičku nosu a stále dokola svádějí svůj boj s větrnými mlýny bez jakékoli šance na úspěch, protože dokola opakují stejný scénář marného boje se sebou samým. Což je mimochodem téměř dokonalá definice šílenství.
A teď se dostávám k opakování:
Co v mysli to v životě
čili, chcete li změnit svět musíte změnit sebe. Musíte změnit své myšlení a přenést pozornost ze světa vnějšího do svého nitra. Ke své duši. Ona přesně ví co je třeba.